Shepot HKA blog

Je zvláštní, jak stále míjíme své ideály ať v našich představách či televizi, ale víme, že svět takový není. Tam venku je toho tolik a my jsme rozptýleni natolik, že nehledáme nějaké vyšší pravdy. Můžeme se natolik stylizovat do nějaké role, že vlastně popřeme to kdo jsme. Žít ve lži se rozhodne spoustu lidí, někdy jen proto jak se bojí velikosti svých ambic. Pokud v něčem vynikáme - dělejme to.

Je smutné sledovat potenciál některých lidí, který se mění v prach a zaniká v rutině dnešního života. Příkladně se to dá vysvětlit tak, že člověk který má veliké nadání pro nějakou činnost se rozhodne pracovat ve fabrice v jeho maloměstě pobírat pravidelně plat za strávený čas kde dělá, že dělá v horším případě opravdu dře. (Tímto příkladem nenaznačuji, že práce by snad nešlechtila) Jenže sou dary, které je škoda mařit. Jsou myšlenky, které je škoda neříct.

Jenže naše rodiny po generace tradují - uč se > pracuj > zploď > zemři! Takovéto myšlenky se mi zdály malé. Ustrašené myšlenky lidí co se bojí žít naplno. Bojí se riskovat to málo co mají. Nechtějí si připustit pomíjivost toho všeho co vlastní.

Už jsem si několikrát ověřil, že život od chvíle kdy mi začalo docházet, že pouze skládám muziku a přestávám se věnovat “povinnostem” a standardům dnešního života, život mě odměňuje za to, že se ho nebojím. Spousta lidí tvrdí, že si své počínání jen dobře dokážu odůvodnit, že pouze zastírám svoji lenost, ale nechápou, že stále na něčem pracuji. Každý den skládám muziku. Usínám s ní na ve sluchátkách. Miluji ji za tu svobodu projevu. Snažím se ji prohlubovat. Dělat ji stále líp. (ano. stále mluvíme o muzice). Dělám každý den.

Přátelé zůstanou. Nebo se objeví až se od nás odvrátí “kamarádi”. Na Facebooku sem viděl nějakou skupinu co se jmenovala: “Pravý přítel se pozná tak když mu řekneme někoho sem zabil - on odpoví Kam ho zakopeme”. S mým životním stylem nemůžu chtít aby se mnou někdo kamarádil, ale přesto je několik osudových lidí, kteří dokázali to, že věřím na opravdové přátelství. Takový člověk pochopí, že skládám muziku a nevadí mi, že dělám grafiku na volné noze a žiji v podnájmu a buduji zdánlivě imaginární “něco co nemůže nikdy vyjít”.

Vidím spoustu vrstevníků jak už se vozí auty, většinou od svých otců a hrají společenskou hru zvanou “Byl jsem rychlejší, klaňte se”. Pokud se podíváme důsledněji zjistíme, že nic nemají. Hromadí peníze a ty si neumí užít. Chybí fantazie. Pouze se chvástají tím co neexistuje. Myšlenka, že sou pány svého maloměsta.

Moc dlouho se tu na Moravě neohřeji. Natočím klip v rodném městě jak jsem si slíbil a vrátím se zpět do Prahy, kde mám celou rodinu. Jestli chci mít nad něčím kontrolu není to moje město ani můj hood , ale jsem to já!

Všichni dál budeme žít své životy a jestli máme na světě všichni něco společného je to touha být šťastný.

Buďme rádi za naše rodiny, přátele, životy ať už jsou jací sou.

Já jsem šťastný člověk, protože se nemusím snažit být to co chci, ale žiji to co jsem a jsem na to hrdý.

HKA

Sleduju kolem spousta produkce a všechno je to odpadní až na pár lidí, kteří mají opravdový dar to někam posunout. Nejvíc mě ale sere, že všechna ta snaha končí u našich neproduktivních mcs kteří nejsou schopni nachystat takovou nálož v podobě chytrý flow a když ne hlubokejch tak aspon pravejch lyrics. žadná strikce všechno pleps.. jen se okecává roztírá přehazuje pořád všechno na jedné kopě. Doufám, že brzy přijde vlna plná mladejch artists, kteří budou mít co říct k dnešnímu “stavu”. Protože smutná věc je pro mě i ta když skvělej beat nevynikne jen kvuli nulovymu podani rapu zadny zpevy zadny ukaz muzikalnosti zadny moment prekvapeni…